Sen a realita

neděle 24. únor 2013 15:17

Dnes to o politice moc nebude. Bude to spíš mix černého humoru a morbidní reality. Cítíte se nato? Necítíte?

Stoupám hnědou slanou břečkou pěší zóny na dně uzounké liberecké Pražské ulice. Tatatatatady je veselo zrovna jak na hřbitově, řekl by Brdečkův koktavý pistolník Leo Bushman. A měl by pravdu. Jenže kde tady pro srovnání hledat hřbitov. Mám nápad, podívám se na  místní onkologii, ta je svým způsobem jakýmsi předsálím krchova. Prolétnu kolem radnice, následují dvě minuty čekání na  zelenou pro chodce, ještě trochu stoupání, nalevo nápis stoprocentně grilovaná kuřata, napravo vstupní brána špitálu.

Procházím bez povšimnutí kolem vrátného, jen pár kroků a  vlevo je vlez na chirurgii. Dveře se přede mnou způsobně otevírají, jsem ve vestibulu, je tu krásně teplo, napravo dlouhá chodba, skoro na konci jsou záchodky. Kdo by odolal! Osvěžen je opouštím a ejhle, na bočních dveřích je nápis onkologie, lineární urychlovač II. Drze beru za kliku. Snad tam mají nějakou čekárnu. Ano i ne. Nejsou tu sice žádné věšáky, zato spousta čekajících. Usednu na kousek prázdné lavice, musíte se zapsat, říká sousedka. Předstírám, že se zapisuji, pak znova usedám a pozoruju cvrkot kolem. Po hodině začínám mít jasno.

Manželské páry (pacient - doprovod) přijely z okolí vlastními vozy,  singl dámy a singl  pánové jsou buď domorodci nebo je přivezla rudě oděná Zdravotní služba Česká Lípa ze stejnojmenného města. Je tu spousta dveří, zajímají mě ony dvoje od šaten k lineárnímu urychlovači. Teď právě se jedny otevřely a sympatická doktorka či sestra zavelela… V zájmu ochrany osobních údajů zvolím náhradní jména, tedy zavelela: " pan Mussolini do kabiny číslo jedna, pan Hitler do kabiny číslo dvě, připraví se pánové Bém, Šťastný a Suchánek.

Něco se ale zadrhlo. Náhle zády k nám v rozžvaněných džínách  a vysokých kozačkách tu stojí žabec asi dvanáctiletý, otočí se a brrrrr, běda, jaká proměna,  zlým nenávistným pohledem nás probodává vrásčitá stařena. Zaťuká na služební dveře vedle šaten, krátký rozhovor a vleze dovnitř. Pánové Mussolini a Hitler si budou muset počkat. Bude to asi na dlouhé lokte. Usínám.

Pan Vít, rozlehne se čekárnou. Zvedám se, vlezu do kabiny , svlékám se do půl těla, tedy svlékám tu spodní polovinu až na slipry.  Pochvíli mě zavolají znovu, sbíhám k urychlovači,  ulehám na stylové žehlící prkno,  hlavu do plastové jímky, nohy do polystyrénové formy šité na míru,  ukažte nám křížky, stahuji slipry. Ne tolik moc nemusíte, křížky  obtahují  černým fixem, mám je na obou kyčlích i na podbřišku. Ruce na prsa a jedem!

Funguje to tak, že elektrony nejprve surfují na elektromagnetické vlně,  dosáhnou energie 20 MeV , pak dopadnou na terčík, zde ztrácejí svou kinetickou energii, ta přesedlá na brzdné záření a to pak oněmi křížky vnikne do mého těla, aby způsobilo poprask mezi buňkami s nestabilní DNA.  Odskáčou si to hlavně ty maligní.

Slézám z prkna, tak dámy přeju příjemný víkend, ještě pětkrát a pak, pak se uvidí.

 

 

Václav Vít

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Václav Vít

Václav Vít

Především vnitropolitické komentáře, dále o čemkoli, co mě vybudí, pokud možno v odlehčeném duchu

Elektroinženýr, 28 let strávil ve výzkumu a vývoji senzorů záření gama, infračerveného záření, rychlých neutronů a následné elektroniky. V tomto století v důchodu, věnuje se svým zájmům: teoretická fyzika, výpočetní technika. Znalost angličtiny, němčiny, ruštiny, pasivně latiny. Stáří 80 let

REPUTACE AUTORA:
6,69

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy